Kdo by to býval řekl, když jsme sledovali březnovou baráž, ve které Miroslav Koubek postavil dvě jedenáctky, které z pohledu průměrného věku vstoupily do společnosti nejstarších sestav v historii národního týmu.
Starší tým do zápasů vyslali už jen Karel Brückner a Pavel Vrba. Na omlazování v tu chvíli nebyl čas ani pomyšlení. Česko řešilo comeback Vladimíra Daridy (35) a nejmladším článkem sestavy byli zástupci ročníku 2000, kterým letos bude 26 let.
Jenže o dva měsíce později zkušený stratég, který protáhl národní tým baráží a po 20 letech povede český výběr na mundialu, překvapil. Do nominace 29 hráčů, ze kterých 26 odcestuje na šampionát, zařadil hned sedmičku junáků, kterým je do 23 let. Jen pro představu – za poslední rok nebylo v seniorské reprezentaci tolik mladých hráčů. Koubek je tedy svým způsobem průkopníkem.
Jeho bonmot o tom, že Češi konečně mohou být "IN", když případně vezmou teenagera na velkou akci, pobavil. Ovšem pozdější slova Pavla Nedvěda, který seděl opodál, tak trochu lépe ilustrovala prostředí, ve kterém se nominace skládala.
"Nejvíce jsme se zasekli asi právě na Hugovi Sochůrkovi. Hodně jsme to spolu diskutovali. Pro trenéra to není jednoduché, protože zkušenosti v tomto případě nejsou, ale jestli se chceme někam posunout, musíme zabudovávat mladé hráče už teď. Vždycky přijdu s nějakým nápadem, nechám trenéra o tom dva tři dny přemýšlet a myslím si, že ve finále máme vizi stejnou. I proto jsme vzali takhle mladého hráče," pronesl Nedvěd na jeden z dotazů, zda bylo nějaké jméno, na kterém se s trenérem neshodli.
Co z toho mezi řádky vyčíst? Trochu to připomíná situaci v Plzni, kde Koubkovi mladé hráče předsouval generální manažer a v určité chvíli majitel v jedné osobě Adolf Šádek. Známý je příběh o tom, jak trval na tom, aby hrál Pavel Šulc, až se plavovlasý záložník rozehrál do obrovské fazony.
Na strahovské centrále se očividně pracuje v podobném duchu. Spojení Nedvěda s Koubkem se jeví tak, že by mohlo mít obdobnou dynamiku. Bývalý legendární záložník jako nositel impulsů, který neodkýve každé jméno hozené na stůl, a protřelý kouč, který nejde pro jízlivou poznámku daleko, jako praktik, který myšlenky s úspěchem převede do praxe.
Minimálně navenek to celé dělá dojem, že se jedná o mnohem efektivnější formu spolupráce než během působení Ivana Haška, jehož éra byla plná toxických jevů a Nedvěd ve své roli nepůsobil tak sebejistě jako v posledních měsících.
I kdyby trojice Sochůrek, Sojka a Kabongo nakonec do zámoří neodletěla, je dobře, že vedení národního týmu kouká dál než jen za velkou louži. Brzy přijde honba za dalším evropským turnajem a s pomalu stárnoucí generací Tomáše Součka a spol. je potřeba být o pár kroků napřed.
Koubek však vybranými tahy znovu potvrdil, jak nečitelný element v sobě má. Široká veřejnost čekala mnohem pragmatičtější tahy. Nabízelo se, aby trenér sáhl po zkušeném Matěji Vydrovi, ze kterého v Plzni udělal kapitána.
Jenže Koubek zase překvapil. Navíc ukázal, že když si něco umane, těžko se s ním hne. Nominace dvou slávistických hříšníků Tomáše Chorého či Davida Douděry je tomu důkazem.
Má to však pro vybraná jména i stinné stránky. V kádru nejsou Martin Vitík či Adam Karabec. Dvojice, která prošla s týmem velkou část kvalifikace a snila o tom, že se jim splní životní sen. Bavit se můžeme také o tom, zda neměl trenér se svými kolegy šetrněji vybrat brankáře číslo tři. Bez šance.
Nominace Václava Černého pro trenéra od prvních dnů ve funkci prakticky nepřipadala v úvahu, byť by ji značná část veřejnosti chápala, jelikož jej stále má v kolonce zajímavých ofenzivních hráčů.
V konečném důsledku je však Koubkův výběr pro finální kemp pestrý, odvážný a ambiciózní, a co je asi na tom celém nejdůležitější – nevyvolává tak negativní a toxické reakce jak bylo zvykem u předchozích trenérů.
Skoro by se i chtělo říct, že úkol číslo jedna před startem šampionátu má reprezentační garnitura zvládnutý.