Stále ve mně převládá zklamání, dá se říct i smutek z toho, co se o víkendu odehrálo. Nahlížím na celou věc s odstupem, nežiji v Česku, ale v posledních měsících jsem cítil a těšilo mě, že jde kredit ligy nahoru. Spousta lidí tvrdě a dlouho pracovala na tom, aby se to zlepšilo.
A pak stačí jeden takový okamžik, aby shodil všechnu snahu a dobré nápady. Během pár hodin celým fotbalovým světem proletělo, jaký bizár se v Česku odehrál. V klubu mě najednou oslovovují lidé, s kterými jsem dosud příliš v kontaktu nebyl, protože je zajímá, co za šílenosti se to v české lize děje.
Poslechněte si článek v audioverzi
Je to smutné a nepříjemné, když se takhle mluví o vaší rodné zemi. Vždycky jsem se snažil dělat českému fotbalu dobré jméno. Jako hráč i nyní mimo hřiště. Dlouho se na nás koukalo skrz prsty a mou snahou bylo alespoň malinko přispět ke změně úhlu pohledu. Jenže když se pak stane něco takového… Co máte lidem o českém fotbale vyprávět, aby vás brali vážně? Nezbývá než doufat, že se z toho zodpovědní lidé v Česku poučí.
Na první pohled to vypadá, že Slavia proti tvrdému jádru fanoušků razantně vykročí. V tomhle jim fandím. Snad budou lidé, kteří se chovali neurvale nebo ti, co dokonce napadli hráče soupeře, citelně potrestáni. Tohle by nemělo skončit jen zákazem chodit na fotbal.
Podle odhadů napočítala Slavia škody až 50 milionů korun a bude je chtít po vinících vymáhat. To je za mě jediné správné řešení, jak si uvědomit, že tohle bylo daleko za hranicí akceptovatelného.
Nerad bych sklouzl k moralizování či příliš subjektivnímu hodnocení. Posledních sedmnáct let ale hraju a žiju v Bavorsku a neumím si představit, že by tu situace mohla zajít až takhle daleko. Samozřejmě i tady občas dochází k excesům, ale když, pak především na východě země – potkalo to kluby jako jsou Drážďany, Chotěbuz či Hansa Rostock.
Není to tak dávno, kdy se něco podobného stalo v zápase mezi Drážďany a Herthou Berlín. Nepamatuju si však případ, kdy by radikální fanoušci na hřišti napadali hráče a členy realizačního týmu. Ve zmíněném zápase na hřiště okamžitě naběhli policisté a situaci zarazili. Je to pro mě nesrovnatelné s tím, co se dělo v Edenu.
Že někdo zajde tak daleko, že si dovolí něco proti hráčům, mi přijde až neuvěřitelné. A je obrovské štěstí, že se nestalo nic vážnějšího. Kdyby se to takhle seběhlo v Německu, bude z toho obrovský průšvih, který rozhodně jen tak nevyšumí. V Česku se rozdaly pokuty, zavřel se stadion, zápas se kontumoval a zbytek se přenechal na klubech. To mi přijde smutné a nedostatečné. Ale tak už asi česká legislativa vypadá.
Klobouk dolů například před Jakubem Surovčíkem, že byl schopný hned v úterý odchytat zápas, protože sám nevím, jak bych se po takových událostech cítil. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Ani vlastně nevím, zda mohu příznivce Augsburgu nazývat chuligány, spíš skalními fanoušky, kteří v rozčilení tak nanejvýš směrem k hřišti zahodí kelímek s pivem.
Co si vzpomínám, na osobní konfrontaci s tvrdým jádrem došlo jen jednou po tréninku, ale i ta se odvíjela v normální atmosféře. Spíš se nás snažili pozitivně motivovat. Nikdo nám nevyhrožoval, nevznikly žádné konflikty. Člověk odcházel s pocitem, že fanoušci za námi stojí, než že bychom z nich museli mít strach.
Podle mě je extrémně důležité, aby ve vztahu fanoušci – hráči existovaly jasné hranice, které nelze beztrestně překročit. Občas mi přijde, že některým klubům přerůstají jejich příznivci přes hlavu a jednají, jako by si mohli dovolit vše.
Slavia tohle podle mého dovolila a viděli jsme, že i klub se podílel na určité nevraživosti směrem k ostatním. To se na tribuny zkrátka přenese, dodá jim to chybějící odvahu zajít právě o ten pomyslný krok za hranu.
Každý viděl, jak se lavička Slavie v minulosti chovala, co dělali její hráči v zápasech a že za to ještě byli oslavováni jako hrdinové. Tím netvrdím, že Sparta na tomto incidentu nenese žádnou vinu, ale přijde mi, že Slavia neměla pod kontrolu ani fanoušky, ani své hráče a její styl hry šel tomu všemu naproti.
K řešení přistupuje teď. Opatřením s fanoušky a vyřazením dvou, v jejích očích problémových, hráčů. Odstavení Tomáše Chorého a Davida Douděry beru jako jasné gesto, díky kterému má veřejnost nabýt pocit, že se v klubu začne něco dít.
Je-li pravda, že byli varováni, že v případě takového jednání přijde exemplární trest, mohou si za to sami. Jako hráč si nemůžu myslet, že mi projde všechno. Ano, jejich konec byl řešený v emocích a je možná krutý, v případě titulu by to asi bylo jinak, ale třeba Chorý má už jako útočník tři červené karty v sezoně. To možná taky mluví samo za sebe.
Je tím evidentní, že se Slavia chce vydat jiným směrem. Bude chtít mít v kádru odlišnou typologii hráčů. Půjde jí i o to, jak budou klub reprezentovat. Je to pozitivní signál, protože podle mého názoru je v jejích silách najít hráče, kteří budou kvalitní a zároveň slušní.
Bude však potřeba zamyslet se i nad tím, jak se může změnit její fotbal, protože to šlo dosud ruku v ruce. Důraz, souboje, emoce. I z toho vyplývají ostré zákroky, přešlapy či následné výlevy.
Neopomněl bych také faktor samotné ligy – je do očí bijící, co všechno u rozhodčích projde Chorému v Česku a co se mu píská v pohárech či v reprezentaci. Je k zamyšlení pro zodpovědné osoby, zda pro ochranu hráčů a trestání viníků nemohou dělat víc.
POHLED: Chorý je rabiát, ale reakce Slavie působí panicky
Ve vzniklé debatě, zda by měli Chorý a Douděra jet po svých excesech na světový šampionát, se řadím k těm, kteří by je nenominovali. Národnímu týmu by nesmírně pomohlo, kdyby už se kolem něj neřešily žádné kauzy, disciplinární prohřešky a problémy přenesené odjinud.
A říkám to i přesto, že vím, jaká je situace v útoku, kde kromě Patrika Schicka, jenž je náš jediný výjimečný útočník, nemáme moc z čeho vybírat. Nezbývá než věřit, že bude Patrik zdravý a schopný odehrát velkou část zápasů.
Stejně jako nezbývá než věřit, že extrémní činy mají své následky. I v Čechách.